Kapitola druhá: Anděl
pohled: Isabella Marie Swanová

***
Kde seděla velice drobná dívka, velice nádherná. Přirovnala bych jí k Elfovi, s přehledem mohla hrát ve filmu Pán prstenů, jednoho z těch nádherných čistých bytostí.
Jakmile jsem se na ní podívala, zářivě se na mě usmála. Celá třída na mě hodila nevěřícný pohled. Nechápala jsem je.
Dlouho jsem neotálela a šla si sednou na své místo. Tedy na místo té nádherné dívky. Měla krátké černé vlasy, které měla rozčepýřené všemi směry, vypadalo to naprosto úžasně, ale ovšem ne tak jako její oči, byly hnědé… ne byly téměř zlaté. Byla dokonalá, měla velmi bílou pleť a vypadala velice hebce.
Kde seděla velice drobná dívka, velice nádherná. Přirovnala bych jí k Elfovi, s přehledem mohla hrát ve filmu Pán prstenů, jednoho z těch nádherných čistých bytostí.
Jakmile jsem se na ní podívala, zářivě se na mě usmála. Celá třída na mě hodila nevěřícný pohled. Nechápala jsem je.
Dlouho jsem neotálela a šla si sednou na své místo. Tedy na místo té nádherné dívky. Měla krátké černé vlasy, které měla rozčepýřené všemi směry, vypadalo to naprosto úžasně, ale ovšem ne tak jako její oči, byly hnědé… ne byly téměř zlaté. Byla dokonalá, měla velmi bílou pleť a vypadala velice hebce.
"Ahoj, já jsem Alice Cullenová." zazpívala na mě dokonalým hláskem. Trhla jsem s sebou, když jsem uslyšela její jméno.
náhoda, klid, Bello, je to jen náhoda
Uklidňovala jsem se v duchu a podívala se na svou sousedku, která se jmenovala Alice.
"Ahoj, já jsem Isabella, ale mám raději, když se mi říká jen Bella, těší mě Alice." usmála jsem se na ni a bylo to opravdu od srdce, byla naprosto milá, a měla jsem pocit, že jsem ji už teď měla ráda. Podala jsem jí ruku, ve vší slušnosti samozřejmě, byla jsem tak vychována. Ale viděla jsem jak váhá, asi to tady takhle nedělali. Napadlo mě.
Podívala jsem se na toho neskutečně krásného elfa, vypadala jak kdyby nad něčím horlivě přemýšlela. Podívala jsem se zpět, ke své dosud natažené ruce a po chvilce jsem chtěla svou ruku stáhnout zpět, ale Alice jakoby se najednou probrala z transu a uchopila jemně mou ruku.
Cítila jsem jak mi naskočila po celém těle husí kůže. Byla tak ledová. Brrr.
Myslím, že si všimla jak jsem se otřásla, a pomalinku stáhla svou ruku. Dotyk pro mne nebyl nepříjemný, jen jsem se lekla.
Chvilku jsme ještě debatovali, Alice se mě ptala jak se mi tu líbí a vyptávala se na můj dosavadní život.
Po napomenutí učitele jsme se věnovali látce. Všimla jsem si jak na nás spolužáci, koukají s otevřenou pusou, ale pak jsem si řekla, že to bude spíše kvůli Alice, a já bych se ani nedivila byla strašně moc krásná, myslím, že i slovíčka jako krásná, dokonalá, nádherná, jí nedokázali popsat.
Koukla jsem se na Alice, která se dosud spokojeně usmívala. Najednou ztuhla a měla nepřítomný výraz, oči měla otevřené dokořán a celá zkoprněla. Dostala jsem strach, samozřejmě že jsem se JÍ nebála, bála jsem se o ni!.
,,Alice, je ti něco?" úzkostlivě jsem se jí ptala, ale ona byla stále ve své pozici.
,,Alice, jsi v pořádku?" tentokrát jsem s ní zatřásla, stále jsem nemohla uvěřit tomu, jak může být tak ledová.
"páni." zavýskla Alice a celá najednou zářila.
Zakroutila jsem nechápavě hlavou.
,,Alice, je ti dobře?" zeptala jsem se jí znovu. Měla jsem o ni opravdu starost, což se od té doby co ode mě odešel, nestalo, dokonale jsem se uzavřela do sebe a skoro s nikým jsem se nebavila, tedy když nepočítám své rodiče.
Ale ani tam nebyla konverzace, nějak zázračná.
,,Ano, jsem v pořádku, jen jsem včera málo spala." pokrčila rameny a dál se tajemně uculovala, přišlo mi jakoby mi něco unikalo.
Hodina byla u konce a já se s Alice musela nedobrovolně rozloučit, už teď mi bude chybět, cítila jsem jak jsem k ní přirostla, vždy jsem chtěla takovou sestru a v Alice jsem jí viděla.
,,Tak zatím Bello, nejspíše se uvidíme zítra?"zazpívala, když se se mnou loučila, tak nejenže, že to znělo jakoby zpívala, ale ještě u toho tancovala. Zářila jako vánoční stromeček. Vážně jsem měla pocit, že mi tu něco unikalo, a to něco velice podstatného. Alice mě z mého přemýšlení vytrhla tak, že mě líbla celá rozjařená na tvář a odtančila chodbou na další hodinu. Zůstala jsem na ní koukat s otevřenou pusou. Úplně mě tím zaskočila, znali jsme se jen hodinu.
Málem jsem přišla pozdě na další hodinu a to by nebylo dobré. Rozeběhla jsem se do další budovy, ve které jsem měla další hodinu, a to angličtinu, měla jsem tyto hodiny velice ráda. Jsem spíše takový klidný typ, který je nejraději sám a v klidu, jehož nejlepším přítelem je kniha.
Oddychla jsem si. Učitel ještě nebyl na hodině. Zdálo se mi to, nebo jsou opravdu všechny třídy tak plné. Zase tu na mne zbylo jen jedno místo a to vedle, krásného kluka....