Kapitola druhá: Vzpomínky
Pohled: Isabella Marie swanová
Cítila jsem jak mě celé tělo bolí. Nemohla jsem se ani pohnout. Chtěla jsem otevřít oči. Ale oční víčka jakoby najednou vážila přinejmenším deset kilo.
Kolem mě se ozývalo jen pípání přístrojů. Jinak bylo hrobové ticho. Ale stejně jsem se nemohla ubránit dojmu, že v tom pokoji někdo se mnou je. Cítila jsem něčí přítomnost. Ale v pokoji jsem nezaznamenala žádné známky jiného života než-li je ten můj. Nevěděla jsem, kde jsem, co se stalo. Na nic jsem si nevzpomínala. Všude byla jen tma a to zatracené pípání přístrojů. S každým pípnutím to bylo horší jakoby mne někdo mlátil do hlavy.
Kolem mě se ozývalo jen pípání přístrojů. Jinak bylo hrobové ticho. Ale stejně jsem se nemohla ubránit dojmu, že v tom pokoji někdo se mnou je. Cítila jsem něčí přítomnost. Ale v pokoji jsem nezaznamenala žádné známky jiného života než-li je ten můj. Nevěděla jsem, kde jsem, co se stalo. Na nic jsem si nevzpomínala. Všude byla jen tma a to zatracené pípání přístrojů. S každým pípnutím to bylo horší jakoby mne někdo mlátil do hlavy.
Podařilo se mi otevřít oči, nevím jestli to byl dobrá nápad. Do očí mě praštilo zářivé světlo lampy, která se skláněla nade mnou.
Mrkla jsem a pokoušela se, aby ta palčivá bolest už konečně přestala.
Znovu jsem si dodala odvahy a otevřela oči. Tentokrát to nebolelo a já si všimla, že někdo odklonil lampičku, aby mi nesvítila do očí.
Chtěla jsem se nadzvednout, ale znovu jsem cítila tu bolest v mé hlavě.
Znovu jsem si dodala odvahy a otevřela oči. Tentokrát to nebolelo a já si všimla, že někdo odklonil lampičku, aby mi nesvítila do očí.
Chtěla jsem se nadzvednout, ale znovu jsem cítila tu bolest v mé hlavě.
" Odpočívej." pokojem zazněl nádherný, melodický hlas, který mě zahřál u srdce. Tak můj dojem byl správný, věděla jsem, že zde se mnou někdo je.
" Kde,kde to jsem?" zformulovala jsem smyslu plnou větu.
"V nemocnici, měli jste nehodu." řekl zkroušeně. Nedovedla jsem přesně popsat, co přesně jsem v jeho hlase slyšela. Bolest? Hněv? Vztek? Starost?
" Kde,kde to jsem?" zformulovala jsem smyslu plnou větu.
"V nemocnici, měli jste nehodu." řekl zkroušeně. Nedovedla jsem přesně popsat, co přesně jsem v jeho hlase slyšela. Bolest? Hněv? Vztek? Starost?
Počkat ´měli´jste nehodu? Jak měli. Zkoušela jsem si rozpomenout na to co se stalo.
" Nééééééééé!!!!" vyšel křik z mých úst. Prudce jsem se posadila a byla mi jedna ta fyzický bolest kterou jsem v tu chvíli pocítila. Drásala mě bolest jiná. Milionkrát větší, milionkrát bolestivější.
" Nééééééééé!!!!" vyšel křik z mých úst. Prudce jsem se posadila a byla mi jedna ta fyzický bolest kterou jsem v tu chvíli pocítila. Drásala mě bolest jiná. Milionkrát větší, milionkrát bolestivější.
Myslí mi běhal film! Ale jak tenhle film dopadne?!
Seděli jsme v autě, všichni s velice dobrou náladou. Zpívali jsme. Najednou se v autě rozezněl telefon a všichni jsme ho hledali. Táta očekával důležitý hovor z Londýna.
Najednou se ze zatáčky vyřítilo černé auto, jelo neuvěřitelnou rychlostí a za ním hned druhé auto červené.
Než jsme stačili vůbec zareagovat, byli jsme v sobě. Otevřela jsem oči a všude byla krev a křik. Zmatek. Slyšela jsem motorovou pilu jak mne vyprošťuje z auta, tedy ze zbytku auta. Cítila jsem bolest strašlivou bolest. Vzpomínám si jak jsem se snažila najít rodiče. Neviděla jsem je nikdy. To druhé auto bylo úplně sešrotované.
Než jsem se nadála, než mi docházeli další skutečnosti té otřesné nehody, cítila jsem na své těle dvě studené ruce. Cítila jsem jak mě vzaly do náručí a nesli k sanitce. Pak si už jen pamatuji jak jsem zabořila zachránci svůj obličej do hrudi a pak nic černo. A stálé pípání přístrojů.
Najednou se ze zatáčky vyřítilo černé auto, jelo neuvěřitelnou rychlostí a za ním hned druhé auto červené.
Než jsme stačili vůbec zareagovat, byli jsme v sobě. Otevřela jsem oči a všude byla krev a křik. Zmatek. Slyšela jsem motorovou pilu jak mne vyprošťuje z auta, tedy ze zbytku auta. Cítila jsem bolest strašlivou bolest. Vzpomínám si jak jsem se snažila najít rodiče. Neviděla jsem je nikdy. To druhé auto bylo úplně sešrotované.
Než jsem se nadála, než mi docházeli další skutečnosti té otřesné nehody, cítila jsem na své těle dvě studené ruce. Cítila jsem jak mě vzaly do náručí a nesli k sanitce. Pak si už jen pamatuji jak jsem zabořila zachránci svůj obličej do hrudi a pak nic černo. A stálé pípání přístrojů.
Vzpamatovala jsem se z těch příšerných vzpomínek.
" Kde,kde jsou…" nestihla jsem dokončit otázku a ta osoba už byla u mé postele a držela mě za ruce. Měla studené ruce, přesně tak jako můj zachránce.
" Je mi to líto…" řekl a mě se rozpadl svět na malinkaté kousíčky.
" Néééééééééééééé!"
" Néééééé, prosím ne, řekni, že to není pravda prosím probuď mě. Nééé, to nemůže být pravda.Oni nééé." Mlátila jsem pažemi kolem sebe.
" Nééé, prosím né." zabořila jsem mu hlavu do košile. A rozvzlykala jsem se. CO si teď jen počnu? Co?
" Prosím!" jeho ruce mě hladili po vlasech a snažili se mě uklidnit. Ale ono to nešlo. Zčernal mi celý svět. Před tím jsem byla tak šťastná, měla jsem mít sourozence, měli jsme se stmelit. Všechno bylo nádherné.
" Né, proč oni, proč dnes.Řekni, prosím řekni, že to není pravda, že-že jen sním." prosila jsem ho. Tak strašně jsem chtěla, aby to byla noční můra. Abych se probudila z těch děsivých snů a vše bylo zase dobré. Abych se mohla radovat ze života, abychom s maminkou mohli nakupovat a-a dělat pokojíček pro miminko.
" Je mi to líto, ani nevíš jak moc mě to mrzí. Udělal bych cokoliv abych mohl vrátit čas. Bolí mě to- bolí mě to jak trpíš." omlouval se mi za to, za co nemohl. Konejšivě mě houpal, uklidňoval mne.
" Měla by jsi si odpočinout." Pokládal mě na postel.
Už jsem nic nevnímala, bylo mi vše jedno. Bylo mi jedno jak skončím. Jediné po čem jsem toužila byla smrt. Jediné po čem jsem toužila bylo abych byla zpět se svou rodinou!
" Kde,kde jsou…" nestihla jsem dokončit otázku a ta osoba už byla u mé postele a držela mě za ruce. Měla studené ruce, přesně tak jako můj zachránce.
" Je mi to líto…" řekl a mě se rozpadl svět na malinkaté kousíčky.
" Néééééééééééééé!"
" Néééééé, prosím ne, řekni, že to není pravda prosím probuď mě. Nééé, to nemůže být pravda.Oni nééé." Mlátila jsem pažemi kolem sebe.
" Nééé, prosím né." zabořila jsem mu hlavu do košile. A rozvzlykala jsem se. CO si teď jen počnu? Co?
" Prosím!" jeho ruce mě hladili po vlasech a snažili se mě uklidnit. Ale ono to nešlo. Zčernal mi celý svět. Před tím jsem byla tak šťastná, měla jsem mít sourozence, měli jsme se stmelit. Všechno bylo nádherné.
" Né, proč oni, proč dnes.Řekni, prosím řekni, že to není pravda, že-že jen sním." prosila jsem ho. Tak strašně jsem chtěla, aby to byla noční můra. Abych se probudila z těch děsivých snů a vše bylo zase dobré. Abych se mohla radovat ze života, abychom s maminkou mohli nakupovat a-a dělat pokojíček pro miminko.
" Je mi to líto, ani nevíš jak moc mě to mrzí. Udělal bych cokoliv abych mohl vrátit čas. Bolí mě to- bolí mě to jak trpíš." omlouval se mi za to, za co nemohl. Konejšivě mě houpal, uklidňoval mne.
" Měla by jsi si odpočinout." Pokládal mě na postel.
Už jsem nic nevnímala, bylo mi vše jedno. Bylo mi jedno jak skončím. Jediné po čem jsem toužila byla smrt. Jediné po čem jsem toužila bylo abych byla zpět se svou rodinou!
pohled: Edward Cullen
Vyjeli jsme s rodinou brzy ráno. Stěhovali jsme se. Už zase! Neměl jsem rád stěhování, nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem začátky na nové středné škole. Nenáviděl jsem nové pohledy zvídavých spolužaček. Nenáviděl jsem jak jsem je musel odmítat jen z důvodu pro To co jsem.
Jmenuji se Edward-Edward Cullen je mi sedmnáct let, tedy pro lidi. Jinak mi je už něco málo kolem sta let. Jsem upír, jako celá má rodina. Přeměnil mne Carlisle, když jsem umíral. Má rodina to nepřežila a já bych to nejspíše také nepřežil nebýt Carlislea. Už několikrát jsem si přál být mrtví namísto abych musel být zrůdou jakou jsem teď, ale na druhou stranu jsem někdy velice rád, že mám takovou upíří rodinku.
Carlisle přeměnil mne a poté jeho ženu Esmé, která byla také na pokraji života. Když skočila z útesu, protože přišla o miminko, ale Carlisle jí zachránil.
Poté zachránil Rossalii Haleovou, patřila ke smetánce, ale jednou ji našel v temné uličce, někdo jí napadl.
Carlisle přeměnil mne a poté jeho ženu Esmé, která byla také na pokraji života. Když skočila z útesu, protože přišla o miminko, ale Carlisle jí zachránil.
Poté zachránil Rossalii Haleovou, patřila ke smetánce, ale jednou ji našel v temné uličce, někdo jí napadl.
Carlisle je velmi citlivý člověk, i když je jeho srdce dávno mrtvé, je neuvěřitelně laskavý, moudrý a dobrosrdečný. Nechtěl, aby zemřela a tak jí také přeměnil.
Rose se s tím nechtěla nejdříve smířit, ale nakonec se jí tento život zalíbil. Carlisle si nejdříve myslel, že by to mohla být vhodná družka pro mě. Ano Rose je vskutku nádherný tvor. Její krása se nedá ani vyjádřit slovy. Ale nebyla nic pro mě. Necítil jsem k ní nic než sesterskou lásku. Rose to mrzelo, tedy do té chvíle než si našla Emmetta. Našla ho v lesa, když ho napadl medvěd. Na první pohled ještě když byl člověk se do něj zamilovala.
Rose se s tím nechtěla nejdříve smířit, ale nakonec se jí tento život zalíbil. Carlisle si nejdříve myslel, že by to mohla být vhodná družka pro mě. Ano Rose je vskutku nádherný tvor. Její krása se nedá ani vyjádřit slovy. Ale nebyla nic pro mě. Necítil jsem k ní nic než sesterskou lásku. Rose to mrzelo, tedy do té chvíle než si našla Emmetta. Našla ho v lesa, když ho napadl medvěd. Na první pohled ještě když byl člověk se do něj zamilovala.
Emmetta mám moc rád, přináší do naší rodiny slunce. Srší neuvěřitelným vtipem a energií. Naprosto nic nebere vážně.
Do Rose se okamžitě zamiloval a s upírským životem se smířil s velikou nadšeností.
Do Rose se okamžitě zamiloval a s upírským životem se smířil s velikou nadšeností.
Poté se k nám přidala Alice s Jasperem. Už tvořili pár. Velice se milují, i když to nedávají tak najevo jako Emm s Rose. Někdy mi vážně lezou na nervi.
Jasper byl za svého lidského života voják. Uchovalo se mu to i do tohoto života, jestli se tomu tak dalo říkat. Všechno si velice dobře promýšlel všechna pro a proti. Nic neudělal dokud si nebyl stoprocentně jistý, že to zvládne.
Příběh Alice nám není znám. Nic si ze svého dřívějšího života nepamatuje.
Každý z nás má nějakou přednost kterou se vyznačuje.
Já například jsem velice rychlí, rychlejší než členové rodiny. Umím číst myšlenky a to jak lidem tak i mezi upíry. Někdy mě to vážně štve. Obvykle, když jsem ve škole a slyším dívčí myšlenky na mou osobu. Ano jsem pohledný a pro mnohé dívky se můžu zdát velmi krásným, ale tohle je jen převlek maska. Všechno je na mě tak přitahuje, moje tvář, můj hlas a dokonce i můj pach. Jako bych to potřeboval. Je to dokonalá maska pro to, abych mohl nalákat svou oběť, ale ani já a nikdo z naší rodiny se neživí lidskou krví. Potlačujeme tu zrůdu uvnitř nás. A čím se tedy živíme? Pijeme jen zvířecí krev . Každý z nás má oblíbené některé zvíře. Emmett má například nejraději medvěda. Musím se vždy smát, i když někdy je mi líto toho ´medvídka´jak jim říká Emm, protože Emmett si s nimi hraje. Já mám nejraději pumy. Rose s Alice mají nejraději srnky a laně. Carlislovi a Esme je to jedno, ale raději mají exotičtější zvířátka těch moc tam kde žijeme není, obvykle se spokojí s tím co objeví. Ale někdy, si vyjedou na lov jen oni dva.
Každý z nás má nějakou přednost kterou se vyznačuje.
Já například jsem velice rychlí, rychlejší než členové rodiny. Umím číst myšlenky a to jak lidem tak i mezi upíry. Někdy mě to vážně štve. Obvykle, když jsem ve škole a slyším dívčí myšlenky na mou osobu. Ano jsem pohledný a pro mnohé dívky se můžu zdát velmi krásným, ale tohle je jen převlek maska. Všechno je na mě tak přitahuje, moje tvář, můj hlas a dokonce i můj pach. Jako bych to potřeboval. Je to dokonalá maska pro to, abych mohl nalákat svou oběť, ale ani já a nikdo z naší rodiny se neživí lidskou krví. Potlačujeme tu zrůdu uvnitř nás. A čím se tedy živíme? Pijeme jen zvířecí krev . Každý z nás má oblíbené některé zvíře. Emmett má například nejraději medvěda. Musím se vždy smát, i když někdy je mi líto toho ´medvídka´jak jim říká Emm, protože Emmett si s nimi hraje. Já mám nejraději pumy. Rose s Alice mají nejraději srnky a laně. Carlislovi a Esme je to jedno, ale raději mají exotičtější zvířátka těch moc tam kde žijeme není, obvykle se spokojí s tím co objeví. Ale někdy, si vyjedou na lov jen oni dva.
Abych se vrátil k těm schopnostem. Alice, je to můj nejoblíbenější ´sourozenec´, vždy mi rozumí. I když někdy bych jí zabil. Alice je nákupní maniak. Nakupování s ní je ten největší trest.Obléká nás jako své panenky a my musíme poslechnout. Ona Alice i když se nezdá tak je velice silná a mrštná. Prostě je to takový otravný skrček, který vždy dosáhne svého. Alice vidí budoucnost, tedy spíše vize, ale její vize jsou subjektivní, budoucnost se mění podle toho jak se člověk rozhodne. Dále je to taková naše rosnička. Vždy vidí jestli následující den bude svítit sluníčko nebo ne. Sice nás slunce nespálí jako je to v hororech rádoby o upírech, ale stejně by lidé poznali, že jsme jiní. Na sluníčku vypadáme jako, když jsme posázeni drahokamy, celá naše těla se třpytí.
Esmé, ano naše ´matka´ má v sobě tolik lásky jako by jste u člověka třeba nenašli. Snaží se být matkou a jde jí to skvěle. Nikdy jsem si nemohl přát lepší maminku. Vzorně se o nás stará, když nás něco trápí tak si s námi promluví vyslechne nás. Samozřejmě může to slyšet díky jejímu super upířímu sluchu, ale ona taková není.
Carlisle je velmi diplomatický, vždy se snaží vše udělat v míru aby k ničemu nedošlo, je velmi důvěřivý a klidný. Velmi Esme miluje i každého z nás. Carlisle je vyjímečný tím jak odolává lidské krvi. Ani jednou nezmařil tím, aby ukojil svou žízeň. Je to pozoruhodné. Pracuje jako lékař a zachránil nespočet lidských životů, které by nebýt jeho už nebyli. Snaží se upírství využívat pro dobro a pro záchranu životů. Carlisle je také velmi optimistický, protože je stále přesvědčen, že i když jsme upíři, že máme duši, že když budeme sekat dobrotu, že by pro nás také mohli být otevřeny brány nebes. Jak říkám velmi optimistický. Já jsem přesvědčen o opaku, myslím si, že jsme odsouzeni k věčnému zatracení. Ale pak se podívám na Carlislea a Esmé a zbytek mé rodiny, jak můžou být k tomu odsouzeni. Nikdy jsem čistší bytosti nepotkal!
Emmett, tak ten má neuvěřitelnou sílu a také je obdařen velmi dobrým smyslem pro humor. Neumím si už představit život bez něj, i když chvílemi mám chuť ho prohodit sklem. Za jeho myšlenky. Neustále myslí na Rose a jejich milostné hrátky.
Ano závidím jim jejich lásku, ale prostě jsem se smířil s tím, že já tu svou nenajdu.
Ano pokoušelo se o mě i několik upírek například Tanya. Lidskému oku se může zdát velice krásná, ale já její krásu nevidím.
Ano závidím jim jejich lásku, ale prostě jsem se smířil s tím, že já tu svou nenajdu.
Ano pokoušelo se o mě i několik upírek například Tanya. Lidskému oku se může zdát velice krásná, ale já její krásu nevidím.
Rose ta je urážlivá a vznětlivá. Někdy se divím jak to s ní Emm může vydržet. Ale je také velmi obětavá a starostlivá. Mám ji také rád. Někdy se sice pohádáme kvůli maličkosti, ale to k tomu také patří, přece nemůžeme být až tak dokonalí.
Jasper umí ovlivňovat pocity lidí i upírů. Může vyvolat vlnu naprosté pohody, ale i vlnu beznaděje. Jasperovi nezávidím jeho schopnost, protože jak se cítíme mi tak se to automaticky přenáší také na něj. Někdy to nevydrží a musí se jít proběhnout do lesa. Nevím co je horší jestli čtení myšlenek nebo Jasperova schopnost ovládat pocity. Ale někdy je to velice výhodné.
Třeba v tuto chvíli se mi má schopnost velice hodí. Jde po nás parta upírů, protože před nedávnem unesli Alice. Nevíme kdo to byl, jeho pach naznáme a Alice si z toho nic nepamatuje. Ví jen, že někdo chtěl, aby se k němu přidala, protože její dar je neobyčejný. Nikdy jsem nepotkal upíra, který by měl tento dar.
Museli jsme se odstěhovat, abychom zůstali nenápadní, protože ta skupinka upírů, která se marně snažila dále pátrat po Alice, není jako my. Neživí se zvířecí krví, ale lidskou. Nechali jsme tam falešné stopy, aby tam ti upíři ještě chvíli zůstali, aby podezření z těch vražd nepadlo na nás.
Ale před hodinou viděla Alice, jak zavětřili naši stopu. Jsou za námi. Nasedli jsme do aut a uháněli na nové místo. Na místo jménem Forks, ve městě, kde slunce vyjde jen neobvykle a to se nám hodí. Alice viděla, že když budeme pospíchat, že naši stopu ztratí a tak jsme jeli jako blázni.
Tachometr v mém autě ukazoval 240km. Jízdu jsem si užíval, protože všichni jsme milovali rychlou jízdu a nejvíce zkazit den nám mohli zácpy. Ani nevíte jak se to čekání zdá najednou dlouhé.
Tachometr v mém autě ukazoval 240km. Jízdu jsem si užíval, protože všichni jsme milovali rychlou jízdu a nejvíce zkazit den nám mohli zácpy. Ani nevíte jak se to čekání zdá najednou dlouhé.
Zpíval jsem si s rádiem písničku, když v tom mi v kapse vibroval mobil. Na display stálo Alice.
" Co se děje Alice?" zeptal jsem se, bylo mi divné, že mi volá, když jede hned v žlutém Porsche za mnou.
" Edwarde…" věděla, že nemusí nic říkat, protože jsem to viděl v jejích myšlenkách. Viděl jsem auto, které jede naproti Carlislovi a pak tu srážku. Byla tam nádherná dívka s rodiči. Nepřežili to.
" Co se děje Alice?" zeptal jsem se, bylo mi divné, že mi volá, když jede hned v žlutém Porsche za mnou.
" Edwarde…" věděla, že nemusí nic říkat, protože jsem to viděl v jejích myšlenkách. Viděl jsem auto, které jede naproti Carlislovi a pak tu srážku. Byla tam nádherná dívka s rodiči. Nepřežili to.
" Alice kdy?" chtěl jsem vědět. Chtěl jsem zabránit tomu, aby ta dívka zemřela. Přes Alice jsem viděl, že její rodiče jsou mrtví hned s tím se nedalo nic dělat. Ale ta dívka by zemřelá, protože by jí hasiči nevyprostili včas.
" Teď" pípla sotva slyšitelně Alice.
Najednou jsem uslyšel ránu. Ach né.
Prolétlo mou myslí. Dojel jsem tam co nejrychleji a přispěchal k tomu autu.
Viděl jsem šokovaný výraz Carlislea a Esmé.
" Carlisle pojď, musíme dostat tu dívku ven, její rodiče už nežijí." volal jsem na něj.
Zlomek vteřiny tam stále šokovaně seděl a hleděl před sebe.
Poté vyběhl upíří rychlostí z auta k rodičům té dívky.
Prolétlo mou myslí. Dojel jsem tam co nejrychleji a přispěchal k tomu autu.
Viděl jsem šokovaný výraz Carlislea a Esmé.
" Carlisle pojď, musíme dostat tu dívku ven, její rodiče už nežijí." volal jsem na něj.
Zlomek vteřiny tam stále šokovaně seděl a hleděl před sebe.
Poté vyběhl upíří rychlostí z auta k rodičům té dívky.
Carlisle na mě kývl, že mám pravdu.
To se k nám přihnal Emm, který v ruce držel motorovou pilu.
Esmé mezitím volala záchranku. Alice s Jasperem zahladili stopy. Znovu nastartovali auto Carlislea a přijeli tam znovu, aby na tachometru nebyla takový rychlost. Jak jsem byl najednou rád, že se Rose zajímá o auta. Postupně to udělali se všemi auty.
To se k nám přihnal Emm, který v ruce držel motorovou pilu.
Esmé mezitím volala záchranku. Alice s Jasperem zahladili stopy. Znovu nastartovali auto Carlislea a přijeli tam znovu, aby na tachometru nebyla takový rychlost. Jak jsem byl najednou rád, že se Rose zajímá o auta. Postupně to udělali se všemi auty.
O chvilku později přijela záchranka i s policisty. Jak viděla Alice, ta dívka by už byla dávno mrtvá, kdybychom ji s Emmettem nevyprostili.
Byla vskutku nádherná, viděl jsem to i přes její krev na obličeji. Zadržel jsem dech, podobně jako i celý zbytek rodiny. Japer se držel dál. Byl z nás nejmladší a ještě nebyl tak imunní jako my. Dívka otevřela oči a hladěla před sebe. Nezvedla hlavu, aby se na mě podívala. Jen sklopila hlavu a zachumlala se do mé košile. Prostoupil mnou zvláštní pocit, který jsem neznal.
Policisté nás vyptávali co se stalo. My jsme to přenechali na Jasperovi, který to už měl promyšlené, jako vždy dokonale.
Podíval jsem se k místu, kde bylo jejich auto. Už z něho vyndaly dvě mrtvá těla. Ženu a může. Přepadl mě vztek. Kdybychom dávali pozor tak by se to nemuselo stát!
Podíval jsem se k místu, kde bylo jejich auto. Už z něho vyndaly dvě mrtvá těla. Ženu a může. Přepadl mě vztek. Kdybychom dávali pozor tak by se to nemuselo stát!
Koutkem oka jsem zahlédl Esme jak jde k tomu auto a vytahuje z něho tašku. Otevřela ji a vytáhla dvě oranžové malinkaté botičky ještě z cenovkou. Následně fotku z ultrazvuku.
Celá se zhroutila do trávy a pozorovala tu fotku. V její mysli jsem viděl jak si to vše dávala za vinu. Jak litovala tu dívku.
Celá se zhroutila do trávy a pozorovala tu fotku. V její mysli jsem viděl jak si to vše dávala za vinu. Jak litovala tu dívku.
Na Jasperovi bylo vidět jak s trápí více jak my ostatní. Ne jenže musel být na místě, kde byla všude cítit krev, ale také tu musel být s našimi pocity a pocity všech, kteří byly v blízkosti.
Šel jsem k Esmé. Nevydržel jsem pohled na ni jak se trápí.
" Edwarde…" vydechla a vrhla se mi do náručí. Kdyby mohla tak by zcela jistě plakala. Vydávala ze sebe pouze jen přidušené vzlyky. Také bych plakal, kdybych mohl.
" Je to jen naše chyba. Její maminka čekala miminko." dál plakala bez slz. Moc jsem si ji přál utišit, ale nemohl jsem, nemohl jsem jí říci, že to není naše chyba. Když byla, mi jsme byli zodpovědní za to co se stalo. Měl jsem vztek, měl jsme vztek na to co jsme. Vztek na to, že jsme zabili tři lidské životy, že jsme připravili nádhernou dívku o rodiče a nenarozeného sourozence. Chtěl jsem umřít.
" Edwarde…" vydechla a vrhla se mi do náručí. Kdyby mohla tak by zcela jistě plakala. Vydávala ze sebe pouze jen přidušené vzlyky. Také bych plakal, kdybych mohl.
" Je to jen naše chyba. Její maminka čekala miminko." dál plakala bez slz. Moc jsem si ji přál utišit, ale nemohl jsem, nemohl jsem jí říci, že to není naše chyba. Když byla, mi jsme byli zodpovědní za to co se stalo. Měl jsem vztek, měl jsme vztek na to co jsme. Vztek na to, že jsme zabili tři lidské životy, že jsme připravili nádhernou dívku o rodiče a nenarozeného sourozence. Chtěl jsem umřít.
Když nás policisté propustili šli jsme se ihned s Carlislem podívat za tou dívkou. Ostatní na to neměli.
Díky tomu, že byl Carlisle vynikající lékař tak nás za ní pustili.
Sevřela se mi hruď při pohledu na ní. Na tu krásnou dívku.
" Bude v pořádku Carlisle?" ptal jsem se ho, když jí ještě jednou vyšetřil.
" Její poranění jsou vážná. Ano přežije, ale jak se uhodila do hlavy, tak se obavám, že to bude mít následky. Nebude moci chodit, samozřejmě je tu dost velká šance, že kdyby chodila na rehabilitace tak by po čase opět mohla chodit. Ale oba víme co se stalo. Obávám se, že nebude mít vůli chodit. Mám o ní starost je tak mladá. Kdyby…. Kdybych jen dával větší pozor." Carlisle se zhroutil na podlahu a obličej měl schovaný v rukou
Sedl jsem si k němu. Váhavě zvedl hlavu a podíval se na mě. V očích se měl bolest kterou cítil.
Věděl jsem naprosto přesně jak se cítí. Kdyby nás nepronásledovali ti upíři tak by se tohle nestalo!! Měl jsem chuť je najít a roztrhat. Slíbil jsem si, že to tak udělám, ale nejdříve se musím ujistit, že bude ta dívka v pořádku.
" Bude v pořádku Carlisle?" ptal jsem se ho, když jí ještě jednou vyšetřil.
" Její poranění jsou vážná. Ano přežije, ale jak se uhodila do hlavy, tak se obavám, že to bude mít následky. Nebude moci chodit, samozřejmě je tu dost velká šance, že kdyby chodila na rehabilitace tak by po čase opět mohla chodit. Ale oba víme co se stalo. Obávám se, že nebude mít vůli chodit. Mám o ní starost je tak mladá. Kdyby…. Kdybych jen dával větší pozor." Carlisle se zhroutil na podlahu a obličej měl schovaný v rukou
Sedl jsem si k němu. Váhavě zvedl hlavu a podíval se na mě. V očích se měl bolest kterou cítil.
Věděl jsem naprosto přesně jak se cítí. Kdyby nás nepronásledovali ti upíři tak by se tohle nestalo!! Měl jsem chuť je najít a roztrhat. Slíbil jsem si, že to tak udělám, ale nejdříve se musím ujistit, že bude ta dívka v pořádku.
" Carlisle měl by jsi jít za Esme je úplně zhroucená, bojím se, aby si něco neudělala." řekl jsem mu po chvíli.
Jen krátce přikývl, dovolil si pohled na tu dívku a odešel.
Jen krátce přikývl, dovolil si pohled na tu dívku a odešel.
Nevím jak dlouho jsem tam u ní seděl. Pozoroval její poraněnou tvář. Všude jen samé pípání a srdce, které jí sotva slyšitelně bušilo.
Stával jsem se na tom zvuku závislým.
Stával jsem se na tom zvuku závislým.
Její srdce se ozývalo hlasitěji a rychleji. Už se probírala. ve mně zápasili dvě možnosti, jestli bych měl odejít anebo zůstat. Nevěděl jsem jestli já jsem vhodný na to, abych jí vysvětlil co se stalo. Abych jí to právě já oznámil. Abych jí oznámil, že jsme zavinili smrt jejích rodičů.
Snažila se otevřít oči, ale bylo vidět jak jí to bolelo. Pocítil jsem také bolest. Ale u mého mrtvého srdce. Bolel mě pohled na tu nádhernou dívku jak trpí.
V té chvíli jsem si uvědomil, že neslyším její myšlenky.
Byl jsem v šoku. Uklidňoval jsem se tím, že třeba na nic nemyslí. Věděl jsem, že je to nesmysl, každý na něco myslí.
V té chvíli jsem si uvědomil, že neslyším její myšlenky.
Byl jsem v šoku. Uklidňoval jsem se tím, že třeba na nic nemyslí. Věděl jsem, že je to nesmysl, každý na něco myslí.
Otevřela oči a znovu je zavřela. Nejspíše jí bolel pohled do lampičky. Hbitě jsem přiskočil k posteli a lampičku jsem odstranil. To bylo jediné, co jsem pro ni v tu chvíli mohl udělat.
Znovu otevřela oči a já viděl jejich nádhernou čokoládou barvu.
"Odpočívej." řekl jsem jí, když jsem viděl, že se snaží posadit se.
Slyšel jsem její srdce jak při zvuku mého hlasu zrychlilo. V jiné situaci by mě to jistě potěšilo, ale nemohl jsem si dovolit být takový sobec. Zvláště, když trpí.
Znovu otevřela oči a já viděl jejich nádhernou čokoládou barvu.
"Odpočívej." řekl jsem jí, když jsem viděl, že se snaží posadit se.
Slyšel jsem její srdce jak při zvuku mého hlasu zrychlilo. V jiné situaci by mě to jistě potěšilo, ale nemohl jsem si dovolit být takový sobec. Zvláště, když trpí.
Viděl jsem na ní jak se snaží zformulovat myšlenky.
" Kde-kde jsem?" rozezněl se pokojem její nádherný bolestná hlas.
Nastal ten hrozný okamžik pravdy. Nejraději bych někam utekl a plakal.
"Jsi v nemocnici měli jste nehodu." zašeptal jsem
"Néééééééééééééé" slyšel jsem její křik. Bodlo mě u srdce.
Jistě si teď vybavovala celou tu nehodu, celý ten okamžik, který jí změní život. A nejenom jí, ale i celé mé rodině. Už nikdy nic nebude jako dřív. Neuběhne jediný den kdy by jsme nelitovali, toho co se stalo, den kdybychom si to nevyčítali.
" Kde,kde jsou…" nestihla dokončit otázku a už jsem byl u její postele, ani nevím co mě to napadlo, jako troufalost. Ale já jsem se jí musel dotknout musel jsem jí utěšit. Vzal jsem jí za ruce a konejšivě jí je hladil.
" Je mi to líto…" řekl jsem na nic jiného jsem se nezmohl. Byli jsme zrůdy a to už nikdo, nikdy nezmění.
Celá se třásla, všechno jí docházelo.
"Nééééééééé!" zakřičela znovu. Začala kolem sebe mlátit. Na tvářích měla potoky slz. Celá se chvěla. Byla tak bezbranná.
"Nééé, prosím ne, řekni, že to není pravda prosím probuď mě. Nééé, to nemůže být pravda. Oni nééé." mlátila do mé hrudi.
Ubližovala si, kdybych jí nezastavil jistě by měla ještě modřiny na rukou. Neubránil jsem se a držel jí v náručí. Konejšivě jsem jí houpal, hladil po zádech. Právě já.. Právě ten, kdo na to má to nejmenší právo.
"Nééé, prosím né." už jí docházela síla. Zabořila svůj uplakaný obličej do mé košile. Byl jsem naprosto zoufalý.
"Né, proč oni?Proč dnes? Řekni, prosím řekni, že to není pravda že-že jen sním." stále mě prosila, ale její hlas slábl.¨
" Je mi to líto, ani nevíš jak moc mě to mrzí. Udělal bych cokoliv abych mohl vrátit čas. Bolí mě to-bolí mě to jak trpíš." nevím jestli uklidňuji ji nebo sebe. Ale přišlo mi, že to pomáhalo, přestala se tak třást.
" Měla by jsi si odpočinout." neochotně jsem ji z mého náručí položil do polštářů a přikryl peřinou.
" Kde-kde jsem?" rozezněl se pokojem její nádherný bolestná hlas.
Nastal ten hrozný okamžik pravdy. Nejraději bych někam utekl a plakal.
"Jsi v nemocnici měli jste nehodu." zašeptal jsem
"Néééééééééééééé" slyšel jsem její křik. Bodlo mě u srdce.
Jistě si teď vybavovala celou tu nehodu, celý ten okamžik, který jí změní život. A nejenom jí, ale i celé mé rodině. Už nikdy nic nebude jako dřív. Neuběhne jediný den kdy by jsme nelitovali, toho co se stalo, den kdybychom si to nevyčítali.
" Kde,kde jsou…" nestihla dokončit otázku a už jsem byl u její postele, ani nevím co mě to napadlo, jako troufalost. Ale já jsem se jí musel dotknout musel jsem jí utěšit. Vzal jsem jí za ruce a konejšivě jí je hladil.
" Je mi to líto…" řekl jsem na nic jiného jsem se nezmohl. Byli jsme zrůdy a to už nikdo, nikdy nezmění.
Celá se třásla, všechno jí docházelo.
"Nééééééééé!" zakřičela znovu. Začala kolem sebe mlátit. Na tvářích měla potoky slz. Celá se chvěla. Byla tak bezbranná.
"Nééé, prosím ne, řekni, že to není pravda prosím probuď mě. Nééé, to nemůže být pravda. Oni nééé." mlátila do mé hrudi.
Ubližovala si, kdybych jí nezastavil jistě by měla ještě modřiny na rukou. Neubránil jsem se a držel jí v náručí. Konejšivě jsem jí houpal, hladil po zádech. Právě já.. Právě ten, kdo na to má to nejmenší právo.
"Nééé, prosím né." už jí docházela síla. Zabořila svůj uplakaný obličej do mé košile. Byl jsem naprosto zoufalý.
"Né, proč oni?Proč dnes? Řekni, prosím řekni, že to není pravda že-že jen sním." stále mě prosila, ale její hlas slábl.¨
" Je mi to líto, ani nevíš jak moc mě to mrzí. Udělal bych cokoliv abych mohl vrátit čas. Bolí mě to-bolí mě to jak trpíš." nevím jestli uklidňuji ji nebo sebe. Ale přišlo mi, že to pomáhalo, přestala se tak třást.
" Měla by jsi si odpočinout." neochotně jsem ji z mého náručí položil do polštářů a přikryl peřinou.
V noci křičela ze spaní. Ale vždy když jsem jí pohladil po její tváři tak přestala a spala dál.
***
Už je to měsíc, co se stala ta nehoda. Už nic nebylo jako dříve. Emm tolik nevtipkoval, Rose s Alice o sebe už tak nedbali nakupovat chodili málokdy. Carlisle většinu času trávil v práci, abychom neviděli jak se pořád obviňuje.
Jasper ten byl pořád mimo dům, protože na něj toho bylo moc. Já-já jsem se do té dívky zamiloval, ale musel jsem jí opustit Nebylo mi dvakrát nejlépe, když jsem jí opouštěl tenkrát v noci. Zlomenou, uplakanou.
Už je to měsíc, co se stala ta nehoda. Už nic nebylo jako dříve. Emm tolik nevtipkoval, Rose s Alice o sebe už tak nedbali nakupovat chodili málokdy. Carlisle většinu času trávil v práci, abychom neviděli jak se pořád obviňuje.
Jasper ten byl pořád mimo dům, protože na něj toho bylo moc. Já-já jsem se do té dívky zamiloval, ale musel jsem jí opustit Nebylo mi dvakrát nejlépe, když jsem jí opouštěl tenkrát v noci. Zlomenou, uplakanou.
Esmé pro ni to bylo nejhorší, pořád jen seděla a koukala před sebe. Málo s kým mluvila. V myšlenkách pořád viděla ty botičky a tu fotku. Dvakrát jsem jí přistihl jak si to fotku prohlíží. V mysli měla ve dne i v noci tu dívku, která je teď sama. Ochrnutá. V duchu jsem se modlil, aby v sobě našla vůli a začala chodit.
Několikrát jsem se rozmýšlel jestli za ní zkrátka nemám zajet, jen se podívat. Miloval jsem ji. Před očima jsem měl stále její obličej její nádherné i když utrápené oči. Nezapomněl jsem na její vůni, a nebyla to jen vůně její krve, která mne tak lákala, ale i její kouzlo, její tělo. Když jsem byl v té nemocnici, když jsem tam v noci seděl a pozoroval ji. Měl jsem neodolatelnou chuť jí políbit. Byl bych to udělal, kdyby jí zrovna sestra nešla zkontrolovat. Musel jsem dělat, že spím. Carlisle v nemocnici nahlásil, že jsem její přítel, abych tam s ní mohl zůstat.
Tak já doufám, že se vám tatodelší kapitolka líbila.. Ta příští bude z pohled Esmé s názvem : Rozhodnutí ......

LoveCullenka
páni, jsem zvědavá jak to bude dál