close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Whispess three word and I´ll come´ runnin - prolog + 1. kapitola

27. dubna 2010 v 20:26 | LoveCullenka
http://www.stmivani.eu/gallery/Whispess.gif


Mladé dívce se poté co se její maminka znovu vdala, zhroutil celý svět. Přišla o svou identitu a teď musí žít život, který si nevybrala a který nenávidí.
Jenže  ona chce, aby byla její maminka š´tastná a tak se obětuje. Její otčím ji nemá rád a dává jí to najevo…
Jak se dívce, která byla zvyklá na svou svobodu a nezávislost bude žít pod muslimským šatem? Zvykne si na to? Nebo se vzepře osudu, který ji plánuje její otčím?

***

1. Kapitola - Šťastné to vstávání!
Pohled: Nasibah


Další ráno a další nový školní den. Už tolikrát jsme se stěhovali. Tolikrát jsme opustili nový domov. Kolikrát jsme se nestihli ani pořádně zabydlet a už jsme opět balili. Bylo to nesnesitelné. Tolikrát jsem si musela zvykat na nové spolužáky. Ani jsem si nepamatovala jejich jména. Kolik skvělých přátel jsem musela opustit  - kolik kluků jsem musela odmítnout.
A je to tu zase. Z celé své duše jsem nenáviděla tyto první školní dny. Byly to dny plné utrpění. Všichni na mě vždy koukali kolikrát i celý týden. Nikdy jsem si nepotrpěla na bůhví jakou pozornost. Nenáviděla jsem to, ale tentokrát to bude jiné, tak jiné až mě to dohání k slzám. Žaludek mám jak na vodě. Jen čeká až se pohnu a vyklopím celou včerejší večeři včetně toho, co jsem nesnědla.    
Živě si představuji jak si na mně ukazují prstem, vysmívají se mi a pomlouvají.
Budu jen ta "divná" holka. Nenávidím to, je konec - se vším. Můj život jsem nechala v minulém domě, tak jako své přátelé.

Nikdy jsem nebyla na nikoho zlá. Vždy jsem se snažila chovat ke všem mile, i když si to třeba vůbec nezasloužili! Tak proč? Nestačí, že mi sebrali dětství? Přátelé? Možnost na lásku? Bylo jim to tak málo, že mi nakonec museli sebrat i mou svobodu?
Vzali mi plně všechno. Nikdy člověk není úplně svobodný, protože se musí podřídit pravidlům společnosti. Ale přesto má právo na život. Tohle už není můj život, ale jeho…
,, Nasibah! Vstávej! Musíš do školy!" volala mě maminka už asi po třetí. Ale komu by se chtěl vstávat, kdyby věděl, že ho čeká ta nepotupnější věc, která se mu kdy stala?
Asi nikdo. Chtěla bych být pštrosem. Chtěla bych strčit hlavu do písku a nikdy jí nevystrčit na světlo. A navíc řekněte, kdo by na to jméno slyšel?
Přijmula jsem ho před dvěma měsíci - musela jsem ho přijmout a tak umožnit mamince, aby byla konečně šťastná. Naprosto nesobecký čin!

Ještě stále jsem si na něj nezvykla nebo spíše nechtěla jsem si na něj zvyknout. Chtěla jsem, aby tohle byl jen nějaký neotřelý žert anebo nějaká noční můra.
S obrovskou nechutí jsem se vysoukala z postele. Rozhlédla jsem se po svém novém pokoji - byl střídmě zařízený.

Čtyři holé stěny bez obvyklé hromady plakátů, které by jinak zdobily. I tohle jsem měla zakázané. Na zemi byl položený béžový koberec, který se dokonale hodil k těm nudným stěnám. A na druhém konci pokoje - něco, čemu jsem podle svého otčíma měla říkat skříň.Tohle bude těžký boj.
Pro mě to nebyl skříň, ale jakási špatně složená krabice, ve které visely čtyři šaty. Jestli se tomu tak dalo říkat. Tohle nemůžu přežít. Nikdy jsem si nepotrpěla na oblečení, nikdy jsem nebyla typ člověka, který by se chvíli co chvíli vystavoval v zrcadle. Ale tohle se mi také nelíbilo. Milovala jsem své seprané džíny, jednoduché tričko a pohodlné tenisky.

Všechno to skončil v krabici na půdě pod zámkem, kde to také zůstane. Otčím se snažil přesvědčit maminku, že by bylo nejlepší, kdyby se to vyhodilo, ale naštěstí jsem ji dokázala přesvědčit ať je dá na půdu do krabice. Jako vzpomínku na ty časy, kdy jsem se uměla radovat.
Oblékla jsem se do těch prostých - beztvarých černých šatů a vlasy si převázala šátkem. Odběhla jsem do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby. Ani jsem se nezkoušela podívat do zrcadla. Nechtěla jsem se vidět. S hlubokým nadechnutím jsem se vydala na snídani.
,,Ahoj Belli, tak jak se těšíš do školy?" zeptala se mě maminka mile. Nikdy jsem nechápala, kde pořád bere tolik dobré nálady, a hlavně po ránu.

,,Ramlah kolikrát jsem ti říkal, že jí máš říkat Nasibah! Je to tady jako v holubníku. Děláte si co chcete. Existují pravidla, tak je dodržujte!" osočil se hrubým hlasem na maminku její druhý manžel tudíž můj nevlastní otec.
Maminka se s ním už zná dva roky a před dvěma měsíci se za něj provdala. Před dvěma měsíci, kdy se mi kompletně rozbil  celý můj svět na milion malinkatých kousků. Tak malinkatých, že už je nikdo nikdy nedá dohromady.

Prý ho strašlivě miluje a on ji. Já jsem s ním nikdy neměla nějaký blízký vztah a ani teď, když si nás k sobě tak připoutal jsem si ho k němu nikdy nevytvořila a nejspíše nikdy nevytvořím. Nikdy ho nebudu brát jako otce, ale spíše jako otrokáře…
Někoho, kdo ze mě udělal někoho úplně jiného a obrátil mi život o 360 stupňů. Samozřejmě mohla bych jít bydlet k mému pravému otci, který žije v Severní Karolíně. Mám ho moc ráda. Občas tam jezdím anebo on za mnou. Ale nemohla bych se pak mamince podívat do očí. Miluju jí. A udělám cokoliv, abych jí viděla zase šťastnou. A teď šťastná byla. A to je nejdůležitější. Bude se snažit vše přijmout, i kdyby mě to mělo zabít.

On mě taky nemá nijak v lásce. Vidí mě jako dítě se kterým je neustále nějaký problém a většinu času, kdy spolu strávíme se mě snaží převychovat. "Krotit" jak to nazývá.
,,Omlouvám se miláčku už se to nestane," ihned se mu omlouvala. A takhle se s ním cukrovala vždy, když podle něho něco provedla. Obešla prostý kulatý stůl a šla ho obejmout.Otrokář se na mě podívá a já se opatrně usměji. Tedy oni si to myslí, pro mě je to jen maska. Měřil si mě skeptickým pohledem. Ale co, ať mi klidně nevěří.. Já to přece také nedělám. Sklopila jsem hlavu a dál se věnovala přípravě mé snídaně. Taky nemusím vidět všechno.

,,Be…,…… ještě jsi mi neodpověděla na otázku. Je to neslušné," kárala mě maminka. Čímž si opět získala mou pozornost a já jsem se tak nevyhnula pohledu na tu zamilovanou dvojici. Co si asi tak představuje? Že skáču radostí, že takhle musím jít do školy? Jak by se asi cítila ona?
Dívala jsem se všude možně, jen abych se vyvarovala pohledu na ty dvě hrdličky. Musela jsem si pořádně zvážit odpověď. Nechtěla jsem jí ublížit. Už takhle se cítila strašně provinile, že mi sebrala můj život. Nikdy jsem jí to nedávala za vinu a nikdy dávat nebudu. Bylo to přece i mé rozhodnutí.
Ach Bože, jak moc mi chybí ty staré časy. Nikdy mi nevadilo, že v domácnosti není neustále mužská ruka a teď asi vím proč. Cítím se jako svůj vlastní vězeň.

Chybí mi ty časy, kdy jsme s maminkou pořádaly dámské jízdy. Časy, kdy jsme chodily do kina a smáli se lidem, kteří po nás házely rozzlobené pohledy, protože jsme až příliš chrastily popcornem.
V této nádherné době jsem nepotřebovala žádné kamarády. Moje maminka mi byla tou nejlepší kamarádkou na světa. Nikdo - nikdy neměl takovou maminku jakou jsem měla tenkrát já. Holky ve škole mi ji záviděly. Nikdy jsem nebyla klasický pubertální výrůstek a maminka si ze mě dělala kvůli tomu často srandu.

Maminka pro mě byla tím nejdůležitějším člověk na světe. Byla člověkem, kterému jsem mohla říci naprosto všechno. Neexistovalo nic co bych jí zatajila a nebo ona mně.
A pak přišla rána - rána, která změnila celé naše životy. Přišel pan, který ji ohromil svým neutuchajícím šarmem a smyslností. Nemůžu říci, že vypadá nějak špatně - to vůbec ne. Nakonec se mu povedlo to co žádnému jinému chlapovi - přesvědčil maminku, aby se za něj provdala a  zároveň ji ukázal, že se ještě může zamilovat. Naučil ji znovu milovat - a za to jsem mu já vděčná.
Nikdy jsem si nemyslela, že by se mu to mohlo povést. Byla jsem přesvědčená, že je to opět nějaká krátkodobá známost. Něco co stejně rychle přejde, jako to začalo. Jako většina maminčiných vztahů. Ale tohle bylo jiné. Bylo to jakoby on měl v sobě nějakou tajemnou sílu, kterou jí udolal. Sílu, kterou mohla cítit jen maminka, protože byla jeho vyvolenou.
,,Ani nevím jsem strašlivě nervózní," vymáčkla jsem ze sebe po dlouhém přemýšlení a krásném vzpomínání na ty nádherné časy.

,,Neboj to bude dobré miláčku. Určitě si najdeš spoustu nových kamarádů. Překonáš to, vždycky jsi to zvládla. Jsi přece po mě. Tvrdá jako skála," snažila se mě rozveselit. Pravda nikdy jsem neměla problém najít si ty pravé přátele, protože jsem tak nějak vždy odhadla, kdo je falešný a kdo má opravdu zájem se se mnou bavit.
Jenže to jsem neměla na sobě tohle a nikdy jsem nebyla v takovéhle situaci! Nepřipadala jsem si tak blbě a trapně. Opět s ozval můj žaludek. Nejspíše bych dnes měla vyloučit snídani. Jestli si chci udělat ostudu tím, že pozvracím ředitele školy, tak prosím.
Usmála jsem se při té představě.
,,Měla by si sebou hodit. Za deset minut ti jede autobus," upozornil mi taktně můj otec, který mi taktně naznačil, že je nejvhodnější chvíle abych odešla a on se mohl věnovat své ženě.
Jeho pohled vyjadřoval jak se skvěle baví pohledem na můj obličej.
V jeho očích jsem viděla "Jen si to užij"!

Jak dlouho už jsem nejela autobusem. Bože! Nemohla jsem mít ani své auto, na které jsem si podstavě vydělala. Musela jsem ho prodat. Prý se to nehodí!
Pamatuji jak jsme se kvůli tomu tenkrát navztekala. Byla to vlastně první věc, kvůli které jsem se mu vzepřela. Ale po té co jsem dostala facku až jsem si sedla na zadek, tak jsem usoudila, že to nemá smysl. On vždycky vyhraje a maminka to nevidí. Láska je hold slepá!
Alespoň jsem měla na vysokou školy, i když otrokář vážně nebyl rád a myslím si, že v tomhle ještě nemám tak úplně vyhráno. On je totiž názoru, že žena by měla stát za plotnou, starat se o muže, rodit mu děti a obšťastňovat ho kdykoliv si bude přát. Brrr.
Strašlivě se bojím toho co přijde. Snad se mi podaří přežít a vybojovat si své postavení. Modlím se, abych nemusela žít život, který mi můj otčím chystá.


***
LoveCullenka

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama