close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Trust me, please - Prolog + 1. kapitola

27. dubna 2010 v 20:28 | LoveCullenka

Spoluautorka: Anna43474
Carlisle Cullen jednoho dne končí svou pracovní směnu a chystá se domů za svou milovanou rodinou. Když se chystá k odchodu, tak pro něj přiběhne sestřička, že na chodbě  omdlela mladá dívka s miminkem v náručí. Carlisle dělá co může, ale dívčin stav je velmi vážný. Dívka upadla do hlubokého kómatu  a doktoři neví, kdy se probere.
Nemá u sebe žádné doklady, tak nikdo neví kdo je… Carlisleho učaruje malá holčička a tak si ji bere na naléhaní jeho kolegyně domů. Jak se zachová rodina? A kdo je ta neznámá dívka?

***

1. Kapitola: Svěřenec
Pohled: Carlisle Cullen

,,Carlisle dnes už tu nejsou žádní pacienti. Můžeš jít domů. Carl to vezme. Tenhle týden už toho musíš mít až nad hlavu.," upozorňoval mě můj nejlepší lidský přítel jakého jsem, kdy měl. Nikdy jsem se nesnažil s nějakým člověkem navázat, nějaký hlubší vztah. Ale Gabriel vám zkrátka přiroste k srdci, než stačíte mrknout.

,,Jsem v pohodě, ale raději půjdu. Esmé chce, abych byl dnes doma dříve. Hezký víkend Gabe," popřál jsem mu. Měřil si mě skeptickým pohledem. Jakoby snad čekal, že se mu tu složím. No, asi bych měl hrát víc unaveného. Přeci jenom měl jsem tento týden v nemocnici čtyřikrát noční službu.
,,Zajímalo by mě co bereš! Ať je to co je to, chci to taky," zasmál se
,,Tak jak myslíš, já už jdu. Tobě tak hezký víkend  a pozdravuj rodinku a samozřejmě Esmé," poplácal mě po rameni a zmizel za dveřmi.

,,Jistě," odpověděl jsem, i když mi bylo jasné, že mě už nemůže slyšet. Není jako my!
Ignoroval jsem jeho poznámku o Esmé, už jsem si zvykl, že se mým kolegům líbí. Gab nikdy nezapíral, že se mu má milovaná žena líbí.
Vzpomínka na mou krásnou ženu mě vybídla k tomu, abych opravdu šel už domů. Tolik jsem se těšil až ji znovu pocítím ve své náruči, až ji políbím. Ukázat jí jak moc ji miluji a jak moc je pro mě důležitá a jak moc se mi po ní stýská, když s ní nejsem. I přesto jak dlouhou dobu jsme spolu se má láska k ní nezměnila. Nikdy jsem po ní nepřestal prahnout. Nikdy mě ani na chvíli nenapadlo, že bych jí mohl nějak ublížit. Ať už vědomě nebo nevědomě. Byla pro mne vším.
Byl jsem pyšný na to jakou mám rodinu. Je to, to nejlepší, co si může někdo jako já přát. Nevím co by se mnou bylo - jaký život bych vedl, kdybych si tenkrát vybral jinou cestu. Každá z nich znamenala jiné dobrodružství - jiné nebezpečí.
Má rodina je jiná než ostatní, i když po mineme fakt, že jsme upíři,
Neživíme se lovem lidí, ale zvířaty, Tedy spíše jejich krví.

Když jsem se stal tím čím jsem se stal, tak jsem se snažil nesčetněkrát sprovodit z tohoto světa. Neměl bych tu být - je toproti zákonům přírody. Nic nebylo jednoduché, musel jsem se protloukat bídným životem - úplně sám. Musel jsem ztratit od všeho lidského. A pak mi došlo, že jsou jen dvě cesty, které mám na výběr. Mohla se ze mě stát příšera lačnící po lidské krvi. Někdo, kdo se vymyká "zákonům" upírů. Ale já si vybral tu druhou cestu - tu těžší. Tenkrát jsem nevěděl jak moc těžká ta cesta bude. Cesta dlouhá a plná utrpění. Ale i přese všechnu tu bolest, kterou jsem musel vytrpět jsem toho nelitoval. Ani jednou, jedinkrát.
Vypěstoval jsem si silnou vůli a sebevědomí, jen díky tomu jsem to co jsem. Všechno to utrpění, to čekání, odpírání mi za to stálo. Nyní jsem tak šťastný jako nikdy předtím. A hlavním důvodem je má velká milující rodina.

Mám tři syny Edwarda, Jaspera a Emmetta a dvě dcery Alice a Rosalie a v neposlední řadě Esmé.
,,Pane Cullene?" vytrhl mne naléhavý hlas z mých myšlenek…
,,Ano Elizabeth?" ptal jsem se polohlasně. Věděl jsem, že mé plány na návrat domů jsou o několik hodin odloženy.
,,Na chodbě nám omdlela mladá dívka s dítětem v náručí. Než upadla, tak sháněla vás," vysvětlovala udýchaně.
Na nic jsem nečekal a běžel na chodbu, kam mě vedla.
,,Tady" křikla na mě a ukázala na dívku ležící na zemi a plačící miminko.
,,Vezměte to dítě a prohlédněte ho," rozkázal jsem a sklonil jsem se k té dívce. Opravdu vypadala neskutečně mladě na to, aby měla dítě. Dívka ležela bezmocně na zemi s vlasy slepenými od krve. Musela se uhodit do hlavy.

,,honem! Převezte ji na sál. Krvácí," křikl jsem a zvedal ji do  náruče, abych ji uložil na nosítka.Vezli jsme ji urychleně na sál. Nesměli jsme ztrácet čas, ta dívka určitě ztratila spoustu krve.         
O dvě hodiny později, kdy jsme na sále dělali vše proto, abychom dívku udrželi na živu jsem se opět ocitl ve své kanceláři. Ta dívka mi pořád dělala starosti. Je na tom velmi špatně. Dívka je v kómatu a nikdo neví, kdy se probudí, jestli vůbec někdy. Neměla u sebe žádné doklady. Vůbec nic jsme o ní nevěděli. Zbývala jen jediná šance a to předat případ policii a poskytnout informace novinářům a televizi. Doufali jsme, že se někdo ozve. Musel jí někdo znát. Cítil jsme se tak  bezmocný.
Dělám si také starosti o to miminko - holčičku. Je tak malá, tak bezmocná. Ani o ní nic nevíme. Nevím co mě na té malinké tak učarovalo, ale musel jsem se na ní jít podívat. Byla tak nádherná. Někoho mi připomínala. Byla velice podobné té krásné dívce.Stál jsem před velikým proskleným sklem a pozoroval tu maličkou. Neklidně se převracela v maličké postýlce.
,,Nepatří sem," pronesla tiše sestřička, která se náhle ocitla vedle mě. Neslyšel jsem ji přicházet. Její postoj ukazoval, že už vedle mě stojí nějakou dobu.
,,Ne, nepatří. Měla by být se svými rodiči, kteří by ji prokazovali jak moc ji milují. Je nádherná," odpověděl jsem zkroušeně.

Život není fér. Ta malinká nikomu nic neudělala.
,,Carlisle měl by sis ji vzít domů. Ty a Esmé ji dáte lásku, kterou v těchto studených nemocničních zdech nepocítí," pronesla smutně. Abych řekl pravdu, tak jsem nad tímto řešením už také uvažoval. Ale nebylo to naše miminko. I když bychom si takové přáli. Nevěděl jsem jestli by to bylo správné. Jeho maminka je tady. Nebál jsem se, že by jí někdo z mé rodiny ublížil - všichni máme vypěstovanou odolnost vůči lidské krvi.
Esmé a Rose by si tolik přáli miminko a krutý osud jim to nedovolil. Náš druh má velice omezené možnosti pro existenci.
,,Nevím jestli je to správné. Má tu maminku, která ji bude potřebovat," pronesl jsem své obavy na hlas.
,,Myslíte tu holčičku, která vypadá sotva na osmnáct?" v jejím hlasem jsem zaslechl opovržení. Už dávno jsem věděl co si myslela o těchto nezodpovědných dívkách.
,,Carlisle vezmi ji k vám. Nikdo z nás neví, kdy se ta dívka probudí a ona vám také bude určitě vděčná, že jste se o ni postarali. U vás bude mít tu nejlepší péči," ponoukala mne dále.
,,Doufám, že máš pravdu Mariano. Jdu to zařídit," povzdechl jsem si.
,,Nehraj to na mě Carlisle, vždyť vidím jak tě učarovala. Je velice krásná," smála se mi.
,,Ano, to je. Překrásná," zamumlal jsem a běžel zařídit věci ohledně péče.
Neměl by to být problém, mé dobré jméno a pověst mi zaručí úspěšnost této mise.
O hodinu později jsem už seděl ve svém autě a na zadním sedadle v sedačce byla připoutaná ta maličká.
,,Tohle je šílenství! Šílenství!" opakoval jsem si po sté.

Pohled: Esmé Cullenová

Právě jsem dodělávala poslední návrh domu - pro dnešek. Byla jsem se svou prací maximálně spokojená. Tahle práce mě velice uspokojovala. Milovala jsem ji. A lidem se práce, kterou odvádím velice líbila. To potěší. Všechno co oživí dny věčnosti je krásné.
Byla to práce, kterou jsem dělala, když byly mé děti ve škole anebo někde pryč. A nebo Carlisle - můj milovaný manžel, který se měl vrátit už před třemi hodinami. Nikdy se nestalo, že by nedal vědět, že se zpozdí. Tohle se stalo poprvé Buď má tak moc práce nebo se mu něco stalo. Nechtěla jsem na tuto možnost ani pomyslet. Věděla jsem, že je to nesmysl, protože by tu už dávno stepovala Alice.
Netrpělivě jsme se dívala chvíli co chvíli na hodiny. Už jsem se nemohla dočkat až bude doma. Tolik mi chyběl. Má rodina téměř vyplnila tu díru, která mi zůstala z mého lidského života, který pomalu vyprchává z mých myšlenek. Ale jedna událost nikdy nevybledne. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem přišla o své miminko. Nikdy si nedokážu nepředstavovat jaký by byl můj život, kdyby se to nestalo.
Ze smutných vzpomínek mě vytrhl zvuk právě přijíždějícího auta. Carlisle! Poznala bych ten zvuk kdykoliv a kdekoliv. Bleskurychle jsem si založila všechny návrhy a spěchala ho přivítat.
,,Táta přijel a má pro nás překvapení," zahlásila nedočkavá Alice, která s sebou šila více než obvykle. Nikdy jsem neuměla odhadnout jestli je to dobré nebo špatné znamení.
Ale usmívala se, takže to bude něco dobrého. Třeba nás přijedou navštívit Denaliovy. Tak dlouho jsem je neviděla. Moc se mi po nich stýská.
,,Alice co přede mnou tajíš?" zabručel Edward scházejíc z vrcholku schodů. Alice měla dar předvídat budoucnost, ale ta nebyla pevná, byly to spíše vize, které se měnily podle toho jak se člověk nebo upír rozhodne. Edward naproti tomu uměl číst myšlenky a vždy ho rozčílilo, když je před ním Alice skrývala.

,,Edwarde říká ti něco slovo "překvapení"?" řekla jízlivě a vyplázla na něj svůj ostrý jazyk.
,,Alice! Stejně jako já víš, že je to pro něj jedna velká neznámá! Stejně jako to co má me…" rozjel se Emmett. Ale nedořekl to, když Carlisle vstoupil do dveří s malinkým uzlíčkem v náručí. Slyšeli jsme bít jedno srdíčko. To miminko nejspíše spalo.
Všichni jsme teď stály doslova jako sochy a zíraly jsme na ty dva. Tedy až na Alice, která se usmívala od ucha k uchu.
,,No tatí! Nekecééééj, že jsi porušil jedno z přikázání!" probral se Emmetta s hlasitým smíchem.
Celá jsem ztuhla.

,,Ne, Emmette na rozdíl od tebe ne!" vrátil mu stejnou mincí můj manžel. Podívala jsme se na Emmetta a ten doslova ztuhl. Po očku se podíval na Rose a zcela jistě se modlil, aby to neslyšela, i když věděl, že je to u upíra nemožné.
,,Emmette!" řekla nevěřícně a z hrdla se jí ozývalo vrčení.
,,Rose miláčku, ale já jsem v tom docela nevinně! Víš," snažil se z toho vykroutit. Teď jsem ho docela litovala. Vypadal, jakoby se měl každou chvíli rozbrečet.
,,Vyřídíte si to později," napomenula jsem je. Emmett mi dával najevo, že je mi vděčný. Nedělala jsem to kvůli němu, ale kvůli tomu miminku. Asi by ho vyděsil výjev jak Rose cupuje na malé kousíčky Emmetta a zbytek rodiny běhá po domě a likviduje každičký zdroj ohně.
,,Carlisle to nemyslíš vážně!" vyjekl Edward, který byl opět krok před námi, což se nelíbilo Emmettovi, který se začal ošívat, ale zklidnila ho Rose. Emmett se od ní začal nepatrně vzdalovat.
,,Edwarde je to to nejlepší řešení jaké jsem mohl udělat. Tady jí bude nejlépe," snažil se to vysvětlit Carlisle. Takže to byla holčička. Usmála jsem se. Carlisle byl evidentně zaskočený tónem, kterým na něj Edward mluvil. Jakoby byl Edward jeho otec a Carlisle neposlušný syn.
,,Tak sakra vysvětlí nám nezasvěceným někdo co se stalo? Nebo je to tajemství?" pronesl netrpělivě Jasper. Zmatený pocity, které nesla tato místnost. I on měl dar. Cítil pocity všech ostatní - mohl je kontrolovat i ovládat.
,,Jistě. Páve jsem se chystal domů, když najednou pro mě přiběhla sestra, že na chodbě omdlela mladičká dívka s miminkem v náručí a že předtím, než omdlela se ptala na mě," začal vysvětlovat. Všichni jsme ho pozorně poslouchaly. Podíval se do své náruče a usmál se na to miminko.
Pak se podíval na mě a pokračoval.
,,Ta dívka je ve velmi vážném stavu. Nikdo neví, kdy se probere. Neměla u sebe žádné doklady, takže ani nevíme kdo je. Nemohl jsem tam tu maličkou nechat," usmál se.
Ta maličká si ho omotala kolem prstů.

,,Pane Bože! Dostane se z toho ta dívka?" vzpamatovala jsem se. Pocítila jsem obrovskou lítost k té dívce.
,,Upřímně doufám, že ano. Už kvůli té maličké,"
Z Carlislea vyzařovala láska k té maličké. Kdykoliv se neklidně zavrtěla v jeho kamenné náruči tak se usmál.
,,Měli bychom ji nakrmit, převléci a dát spinkat. Musí být unavená. Postýlka je v Edwardově pokoji," pronesla Alice. Tu poslední větu už méně nahlas. Nevšímala si zaražených tváří všech okolo. Nikdo z nás nechápal, proč chce dát maličkou zrovna k Edwardovi.
Ale určitě pro to měla nějaký speciální důvod a v tomhle já jí věřím.
,,Výborný nápad. Ale nekoupil jsem žá…" zamyslel se Carlisle
,,Já vím. Obstarala jsem ho za tebe," usmála se Alice. Zjevně nadšená novým přírůstkem do rodiny.
Jako už několikrát. Musela jsem děkovat Bohu, že má Alice tento dar.
Už jsem dále nemohla čekat. Pomalu jsem přicházela ke Carlisleovi, abych tu malinkou nevyplašila. Cítila jsem jak jsem nedočkavá - doslova jsem hořela. A i když je tu ta malá, protože její maminka je v kómatu, tak jsem toho nelitovala. Bylo to ode mne sobecké.
S každým dalším krokem jsem slyšela hlasitěji její srdíčko. Konečně jsem došla ke svému muži - takřka po nekonečné cestě a mohla si prohlédnout ten zázrak…





***
LoveCullenka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama