
Možnost volby?!
kapitola první: Vzácná návštěva!
pohled: Isabella Marie Swanová
Právě jsem šla ze školy, když jsem uviděla před naším domem velké, modré auto, to auto, které mělo černá skla. Naskočila mi husí kůže, jako by se mělo něco stát. Jen jsem si říkala, co se ještě může změnit k horšímu.
Vzdychla jsem si a s hlavou vzpřímenou jsem vešla do domu. Srdce mi nepříjemně bušilo jako, kdyby mi mělo vyskočit z těla, jak napjatá má situace byla. Ne, že by to bylo někdy jinak, ale tohle bylo zvláštní. Cítila jsem něco jako úzkost, možná strach. Což se mi dlouho nestalo, přestože v mém životě byly jen špatné věci, a teď, když o tom tak uvažuji, tedy o těch špatných věcech, tak jsem se musela usmát, jedna z nich nebyla tak špatná, i když vznikla za špatným účelem, a ani si nejsem jistá jestli slovo "špatný" to vystihuje.
Vešla jsem do obývacího pokoje, kde se mi naskytl nevídaný pohled, který mou úzkost a strach, zvedl ještě výše, že jsem měla pocit, že to mé tělo už neunese. V obývacím pokoji seděla má babička, která k nám nikdy nejezdila, a kterou jsem velmi, velmi dlouho neviděla, no abych byla přesná, neviděla jsem ji od doby, kdy si můj otec vzal maminku a to mi byly dva roky. Nyní je mi sedmnáct let. Jsem průměrná dívka, která nemá nic nej. Nejsem ani nejkrásnější, ani nejsem nejchytřejší, a kdoví jaké přednosti také nemám. Někdy mám pocit, že do tohohle světa nepatřím, že bych měla být někde jinde, a být něčím jiným.
Z mého uvažování nad mým životem, mne vytrhla babička, která si odkašlala. "Jak originální trik" pomyslela jsem si s úsměvem.
Šla jsem si sednout do svého křesla. Nikdo ze mne nezpustil oči, jako kdybych bůhví co vyvedla.
,, Tak poví mi někdo, co se stalo?" vyhrkla jsem dost příkře, až jsem se sama divila, ale ta atmosféra byla opravdu dost napjatá.
,, Klid mladá dámo…", tak mi říkala vždy jedině babička, za každou cenu přísná, v uvědomění, že dělá tu nejsprávnější věc.
,, Tati, co se děje, prosím, řekni mi to!" dožadovala jsem se. Zaskřípala jsem zuby, když jsem musela vyslovit slovo ,tati´. Nikdy to nebyl opravdový táta. Tento člověk, který se obnažuje tímto titulem, je jedna velká chyba tohoto světa. Ten, který mi způsobil ránu, kterou nelze nikdy zacelit, tu na kterou nikdy nezapomenu. Tu o které se mi celé věčnosti zdá. Tu pro kterou každou noc pláču a křičím ze spaní´. A zároveň tu, která mi dává odvahu a povinnost dále žít.
,,Isabello, Sarah…." , tak říkal mé mamince, která s námi už nežije. Vzdychl si a pokračoval dále, viděla jsem na něm jak se mučí ,, Sarah, měla nehodu…", řekl to jako by to byla triviální záležitost, jako by ho jen obtěžovala, že mi to musí vůbec sdělovat.
Seděla jsem jako přibitá. Nevěděla jsem jak dlouho jsem tak seděla, než mi vlastně došlo, co to , můj otec vypustil z úst.
,,Ne," zašeptala jsem, tak potichu, že mne nemohli slyšet.
Cítila jsem jak se mi v očích hromadí slzy a tlačí se ven. Po chvíli mi stékali po tváři.
Jestli jsem si vážně myslela, že se už nic horšího nemůže stát. Uchechtla jsem se pro sebe.
Babička zvedla jedno, své velmi opečovávané obočí.
,,Jak..?." ptala jsem se a slzy mi už volně stékali po tvářích. Všichni věděli na co se ptám, ale odpověď nikde.
,,Tak sakra, řekne mi někdo v tomhle domě něco?!" začala jsem řvát jako pominutá, a koutkem oka jsem zahlédla babičku jak mění barvy. ne,ne dneska ne , prosím.
Plakala jsem v duchu a má rána se znovu otevřela, nebyla viditelná, byla uvnitř mne a sžírala mne pokaždé, když se ta věc připomněla, což bylo každý den, každou hodinu. Někdy jsem měla pocit, že už to nemůžu dál vydržet.
,,Co si to sakra myslíš mladá dámo!" začal křičet, nabrala nový dech a pokračovala. ,, Nebudeš na nás křičet, jak se vůbec opovažuješ po tom, co jsi provedla. Uvědomuješ si, že je tohle tvá chyba.Hm?" Cítila jsem jak se mi slzy valí z očí plným proudem, ale nebyly to lítostivé slzy, tentokrát ne, byly to slzy hněvu. Cítila jsem jak se napínám, jako kdybych měla vybuchnout, a v tu chvíli jsem si to skutečně přála.
Otec stál u babičky a podporoval ji, i když by vůbec neměl. Měla jsem chuť ho uškrtit. Ale copak jsem mohla? Ne, nemohla jsem to Erikovi udělat. Nemohla!
,,Už ti došla slova?" zeptala se mne dost příkře, tedy na to, že vypadá jako bezbranná a slabá.
,,No, jasně už ti sklaplo, ty víš, že je to tvá chyba, že ano? Ano jsi poměrně chytrá holka. Nikdy ti nezapomenu, co jsi provedla. Sarah, ale nejen jí, ale celé naší rodině, pošpinila jsi ji, tak jak to nikdo, nikdo, za celou existenci rodů Swanů neuděl. Byly jsme čestná rodina. Ano byly, dokud jsi se nenarodila ty!" řekla s odporem. ,, Ty, jsi hanba. Jsi špína našeho rodu. Tím svým úletem jsi pošpinila naše jméno. Vyhnala jsi Sarah. A ta si chudinka ještě říkala, že je to její chyba. Kdybys si to alespoň nechala vzít nebo řekla jméno otce a pak, pak si ho řádně vzala. Ale to ty ne. Umanula jsi si prostě, že nás zničíš, a myslím, že se ti to dost daří, první z nás se z toho už zbláznil a nakonec umřel."
Zaťala jsem pěsti a nemohla jsem už ani dýchat. Bylo mi hrozné horko. Nikdy mi nebylo tak hrozně, tolik mě to bolelo. Byla to nejhorší bolest, kterou jsem kdy zažila.
Babička chytala druhý dech, teď už se trochu uklidnila. Už nebyla tak fialová.
,,Ale ještě ti něco řeknu. Nenávidím Tě Isabello Marie Swanová." plivla na zem po vyslovení mého jména.
, Můj ´ otec sledoval celou show s jiskrou v oku, jako by se mu to náramně líbilo. Když to skončilo, tak se tvářil jako by chtěl ještě. Chtěl ještě přídavek. Vyžíval se v mé bolesti. Tolik jsem ho nenáviděla. Kdyby nebyl Erik, tak už bych svůj život, jestli se tomu tak dalo říkat dávno,dávno skončila.
Nasupeně se na mne podívala a vykročila ke dveřím. Otec se zvedl a šel s ní.
Zvedla jsem se a dobelhala jsem se do svého pokoje.
Doufám, že se vám to líbilo. Zatím to nebylo nic moc. Musím si nechat prostor na rozvíjení příběhu.
LoveCullenka