



Isabella Marie Swanová byla ihned po narození odcizena své matce. Po dobu jednoho roku vyrůstala v jedné cizí rodině. Nepamatuje si nic z té doby… Jen má velmi jasnou vzpomínku na anděla, který ji zachránil a vrátil zpět její rodině.
***
1. Kapitola: Přání
Pohled: Isabella Marie Swanová
Je to přesně sedmnáct let od doby, kdy jsem se vrátila domů, nebo spíše od doby, kdy mě ON zachránil. Vrátil zpět do náruče mé maminky - ze které jsem byla ihned po narozen vytržena.
Jeden rok jsem žila v naprosto cizí rodině. Než mě našel ON.
Pohled: Isabella Marie Swanová
Je to přesně sedmnáct let od doby, kdy jsem se vrátila domů, nebo spíše od doby, kdy mě ON zachránil. Vrátil zpět do náruče mé maminky - ze které jsem byla ihned po narozen vytržena.
Jeden rok jsem žila v naprosto cizí rodině. Než mě našel ON.
Nepamatuji si nic z té doby, nepamatuji si tu cizí rodinu - vůbec nic. Pamatuji si jen JEHO nádhernou tvář, JEHO nádherný sametový hlas. Hlas, kterým mě uklidňoval, kterým mi přísahal, že mne vrátí zpět. Přesně si pamatuji TEN nádherný sametový hlas, kterým mi předčítal ten nejkrásnější příběh. I do teď je to můj ze všech nejoblíbenější.
Příběh o lásce, nenávisti a tragické smrti - Romeo a Julie. Přenesli se přes všechno, dokázali toho tolik obětovat pro lásku. Nebáli se z ani položit život. Tak velká byla jejich láska.
Jak asi dnes vypadá? Není den, kdy by mi myšlenkami neprolétla tato otázka. Tolik toužím vidět jeho tvář, uslyšet znovu ten nádherný hlas. Jen jednou - jedinkrát. Byla bych ochotna za to dát vše. Tak moc bych mu chtěla poděkovat. Jen poděkovat.
Rodiče se ho snažili vypátrat, ale jakou šanci má člověk, který zná jen příjmení té osoby, že ji najde?
Masen, Masen, Masen… Jen si vybavím ten hlas, kterým se představoval mé rodině, když mu děkovali a rozklepou se mi kolena.
,,Isabello pojď už!" vytrhla mě maminka ze vzpomínek, jako to dělala častokrát. Věděla o mém přání a dost jí to trápilo. S tatínkem mi chtěli vždy vše splnit, ale tohle nešlo.
Připnula jsem si řetízek s medailonkem, který mám od NĚHO ke krku. Nikdy bych si neodpustila, kdybych ho ztratila. Medailonek, byl jediným důkazem, že jsem si ho nevymyslela, že skutečně existuje. Nebyl to jen princ, kterého jsem si vysnila. V tomhle byla má naděje. Byl skutečný!
,,No, tak Isabello!" křikla na mě znovu maminka netrpělivě. Naposledy jsem se na sebe podívala do toho velkého zrcadla. Dlaněmi jsem si přejela po bocích a uhladila si modré přiléhavé šaty a s povzdechem jsem se vydala za mými rodiči.
Dnes je mně a mé sestře osmnáct let a rodiče to chtějí řádně oslavit.
Takže další snobská akce. Neměla jsem ráda velké věci. Několikrát jsem se jim vyhnula. Vymluvila jsem se na ty nejpitomější věci, ale zabralo to. I teď bych se nejraději vymluvila, ale tentokrát to nešlo. Tento večírek byl kvůli mně a mé sestře.
Moji rodiče naopak tyto večírky milují a s nimi i má sestra. Otec je majitel softwarové firmy, takže si na tyto velké věci potrpí. Faktem bylo, že nikdy nebyl namyšlený. Nikdo z nás. Jen jsme měli rádi pohodlí.
,,Už jsem přítomna," nasadila jsem veselý tón, když jsem vběhla do haly, kde už na mě všichni netrpělivě čekali.
,,No, konečně zlato!" pohladila mě maminka po vlasech. Jeden by řekl, že slaví narozeniny ona a né my. Byla tak natěšená.
V jejím doteku jsem cítila, že se přesvědčuje, že jsem doopravdická. Pořád se o mě tak bála. Stejně jako tatínek. Báli se, že jim opět zmizím.
Jenže dnes mi je osmnáct let. Vyrostla jsem z malé, šťastné holčičky v dospělou ženu. Nikdy jsem se o to neprosila, ale ten den nastal. Tímto dnem jsem oficiálně prohlášená za dospělou.
Mělo to své výhody i nevýhody. Přála jsem se vrátit do těch dětských let a být tou malou, šťastnou holčičkou jako dříve, nemít žádné problémy a starosti.
Na druhou stranu, od této doby mohu být pánem svého života.
Je na čase, abych žila svůj život.
Rodiče si na to ještě nezvykli. Nezvykli si na to, že už jsme velké. Jejich strach o nás byl tak veliký, že by nás nejraději ještě vodili za ruku. Takové následky to na nich zanechalo.
Několikrát jsme s nimi vedli hádku, nechtěli nás dát do normální školy, mezi normální děti v našem věku. Byli by nejraději kdybychom měli soukromé učitele. Chtěli nás izolovat od světe. Jenže tenhle boj jsme vyhráli. Ani já a ani sestra jsme jim to neměli za zlé, báli se o nás. A tohle byl projev jejich lásky.
,,Tasho, Iss! Jdeme už takhle máme zpoždění!" zakřičel na nás tatínek. Nikdy nevyslovoval celá naše jména.
,,Tak se jdeme pobavit!" chytla mě Natasha za ruku a táhla k naší limuzíně, která čekala před domem.
Neměla jsem ji ráda. Co bych dala za nenápadné auto. Tohle zbytečně přitahuje pozornost.
Se svěšenými rameny jsem si sedla vedle svého otce do auta, který zářil jako sluníčko. Jeho modré oči byly rozzářené jako nikdy. Podívala jsem se po všech - no a všichni byli vzrušení, jen já jsem se cítila jako bych šla na popravu!
,,No tak! Usměj se trošku! Dnes máš narozeniny - měla by jsi mít radost. Dnešním dnem se otevírá brána do světa dospělých." povzbuzoval mne a oči upřel do dály. Dovedla jsem si představit o čem tak přemýšlí.
,,Jsem ráda, že to víš," zasmála jsem se.
,,Isabello přestaň být drzá! Táta má pravdu," kárala mě maminka, ale na plných, rudých ústech jí pohrával úsměv.
Zatvářila jsem se kysele a pak se usmála. Přece jim nebudu kazit dnešní večer. Když už si ho neužiji já, tak alespoň oni.
,,Už jsme tu," táta vyskočil z auta, tak nadšeně, že jsem byla opět nucena přemítat, kdo, že ty narozeniny vlastně slaví. Usmála jsem se tomu a smířená se svým osudem jsem vystoupila z auta.
Podívala jsem se na Tashu a obě jsme vyprskly smíchy. Myslela si to samé. To byla výhoda dvojčat.
Stanuli jsme před obrovskou - zářivou budovou. Zem lemoval červený koberec, orámovaný stovkami zapálených svíček.
,,Tak tohle bude krutý," zavýskla nadšeně Tasha a skočila mi kolem krku.
Je to ještě horší, než jsem si myslela. Jakmile všichni zbystřili, že už jsme vystoupili z auta, tak se na nás zaměřili otravní fotografové.
,,Nejlepší k narozeninám zlatíčka," objali nás rodiče.
Natasha se na mě vzrušeně podívala - už se nemohla dočkat.
,,Nasaď úsměv číslo deset a pojď," křikla na mě, než se ocitla v davu lidí, které jsem vůbec neznala. Lidé, kteří se přišli podívat na tu okázalost.
Chtěla jsem utéct, ale můj plán mi zmařila maminka, která mě chytla za paži a vlekla do toho hrůzostrašného domu, kde na nás čekali.
,,Pane a paní Swanovi, chtěl bych vám někoho představit," přišel k nám postarší pán, s kulatými brýlemi a falešnými vlasy. Už jsme tu nejméně dvě hodiny. Tolik lidí neznámých lidí mí přálo k narozeninám a říkalo jak je tenhle večírek úžasný. Jako bych právě já na tom měla nějakou zásluhu. Všechno to byla práce mé milované maminky. Byla moc šikovaná. Taky se tím živila. Organizovala už nejeden večírek, o kterém se psalo v novinách. Všichni se ke mně chovali až přehnaně přátelsky. Jeden by řekl, že jsme se spolu koupali nahatí v bazénku.
,,Právě jsem se zamilovala," pošeptala mi Natasha, která neskutečně zářila. Lekla jsem se jí, protože se u mě objevila neslyšně. Nebo jsem byla tak zahloubaná do svého nitra, že jsem si jejího příchodu nevšimla.
***
LoveCullenka
